DĚLÁŠ SI REKLAMU?   ŘEKLI TI, ŽE JSI SPAM?

SDĚLENÍ
Zanevřela jsem na web Motorsport.com. Jejich nové členění obrázků značně komplikuje ne prohlížení,ale kopírování...což byl asi účel

REKORD NÁVŠTĚVNOSTI
15.11.2010 106 lidí

Příští závod 27.3.2011 - VC Austrálie

Povídky

Záhada sídla Rosbergů II.

17. listopadu 2010 v 20:48 | LadyKris
Croissanty a teplá káva - balzám na Nicovu duši. Tyhle honičky za snídaní nebyly časté, ale postupem času čím dál mazanější a rafinovanější. Nejnovějším trikem byly různé psychologické podvůdky jako fluorescentní nápis v šatně-brzy ráno za tmy bylo nutno rozsvítit a písmo tedy nebylo vidět,ale později, v šeru, kdy už Nico necítil potřebu hmatat po vypínači, splnil svůj účel. Vivian to bezpochyby bavilo, ale Nicovi se nezamlouvalo, že si s ním někdo tahle pohrává.
Když nad tím vším tak přemýšlel, zatímco dopíjel poslední zbytky kávy, uslyšel v patře kroky.
"Vivian? Já myslel,že jsi v práci..."
Vyběhl po schodech nahoru, ale zvuk mezitím ustal.
"Jo. Aha. Další z tvých triků, jak mě prohnat celým domem, abych o ničem nevěděl a nic nenašel. Ale touhle cestičkou už znova nepůjdu. Mám toho plný zuby a vůbec, odcházím na trénink!"
položil nohu na schod, ale ozval se další podivný zvuk. Snad něco jako žuchnutí? Nebo dupnutí?
Rozzlobeně se obrátil a zakřičel do chodbičky v patře:
"Na tohle ti neskočím!"
Ale když byl v půli cesty dolů a uslyšel vrznutí dveří...
Vyběhl zpátky nahoru a rozrazil dveře do obou ložnic i do koupelny. Nikde nikdo. Co to má být? Počítače tam nejsou. Obě hi-fi soupravy jsou odpojené ze zásuvky, stejně jako televize i malé rádio v koupelně. Všechno neporušené. Snad jen jako by deka byla srovnána maličko jinak...ale to je vše. Rozkřikl se:
"Tak. A máš to, Viv. Už jsem se z tebe zbláznil. Jsem na odpis! Nebudu moct pracovat! Tohle jsi chtěla? Že když jsem já doma, ty nutně musíš do práce, ale když jsi doma ty, já musím být taky? Jo. No jo! Teď se ti to povedlo. Dokonale. Nazdar!"
Zkontroloval si hodinky - měl to tak akorát, trénink začínal v devět hodin a bylo teprve po osmé...než tam dojede...připraví se... - a popadl svou tašku se sportovním oblečením. Aby si pročistil hlavu, důkladně za sebou práskl vchodovými dveřmi. Vztekle odrázoval k autu, nasedl a začal od domu couvat k silnici.
Snažil se nepřipouštět si to, ale nedávný spor s Vivian na téma Ty-jsi-šíleně-málo-doma mu nasadil do mozku brouka a ten si teď pochutnal na jeho náladě.
Navíc - byla to pravda, nebo ošklivý sen? V patře v jednom okně... jako by někdo stál za záclonou.
"Ááááúúúíííí!!!" hrozivě zoufalý výkřik rozčísl mírumilovné ticho.
Nico vyběhl z auta, chvíli rozrušeně zápolil se zámkem hlavních dveří. Dostal se dovnitř, vůbec se nenamáhal zout a hnal se do koupelny. Strčil svou předtím extrémně dlouho opečovávanou a upravovanou hlavu pod kohoutek. Zatáhl za chromovanou páku a když mu chladná voda rozmáčela vlasy, zhluboka si povzdechl.

V dalším díku tohoto příběhu: Nico v domě objeví známky nějaké nezvané návštěvy, myslí si, že se mu to všechno jen zdá a ze strachu o své zdraví přivolá psychiatra.

Záhada sídla Rosbergů, část I

9. listopadu 2010 v 7:44 | LadyKris
Zazvonil budík. Z měkkých peřin se vynořila ruka a praštila do něj. Ještě byla tma, evropský podzimní den, před sedmou hodinou ráno. Druhá ruka zatápala po vedlejším polštáři.
"Vivian?"
Nikdo se neozval. Hledaná už byla dávno pryč.
Z postele se vypotácela rozespalá postava,přehodila přes sebe župan a vydala se na cestu do kuchyně. Tam ale ležel jen lístek.
"Jestli chceš snídani, mrkni se do koupelny. A převlíkni se a učeš...strašidlo jedno =) V."
Postava v županu se pousmála a vrátila se do ložnice. Několik nenápadných symbolů na podlaze ospalým očím uniklo,ale dveře od šatny ne. Osoba rozsvítila a nahlédla dovnitř. Vybrala si nějaké oblečení-pro začátek stačí obyčejné džíny a bílé tričko. Šatna svůj účel splnila. Ale co ta koupelna?
Po domě se rozhlehl dusot kroků a cvaknutí vypínačem. Velké zrcadlo ozářilo světlo. Postava se na sebe kriticky podívala, z poličky sundala kelímek a část jeho obsahu si vetřela do vlasů. Byl to dlouhý proces,samozřejmě. Ty vlasy totiž musely vypadal dokonale. Nebyly to jen tak ledajaké vlasy. Byly to vlasy Nica Rosberga.
Nico začal systematicky prohledávat všecky schovávačky v koupelně. Kam jen se ta sndíaně mohla podít?
Když už se ujistil,že v koupelně nikde není ani mizerná sušenka, povšiml si něčeho na Vivianině menším zrcadle. "Miluju tě. V. Napsaný rtěnkou. To je sice hezký,ale já mám HLAD! ...A co je tohle?"
Pod zrcadlem ležel lístek.
"Stav se v ložnici a podívej se,jaký máš děsný bačkory. V."
Děsný bačkory? No co,trošku prošlapaný,ale co! Pohodlný a příjemný...to ty a ty tvoje věčný podpatky nejspíš nepochopíte....dumal Nico cestou do ložnice prohlížeje si svou domácí obuv.
"Mazaná jsi ale dost..." zamumlal. Narážka na bačkory byl trik,jak upozornit na drobné šipky na podlaze ložnice. Vedly zcela neomylně... do šatny!
"Tam nic není. Před chvílí jsem tam byl!" řekl rozhodně Nico. Chvilku bojoval sám se sebou,ale zvědavost ho nakonec přemohla a otevřel dveře. Už nerozsvěcel, proč taky? Za tu necelou hodinku se už rozednilo. Ze zadní stěny na něj v šeru šatny zářil ohromný fluorescentní nápis. BAČKORY!!! říkal.
"Pcha. Na to už ti neskočím. Kde je to zpropadený jídlo?"
A najednou ho uviděl. Přesně na tom místě,kde mívá u postele položené bačkory, vykukoval zpod přehozu tác.


V příštím dílku tohoto příběhu: Nico se vyděsí,protože začne slyšet podivné zvuky. Myslí si,že z Vivianiných honiček se dočista zbláznil.


Dopis II

24. března 2010 v 7:55 | LadyKris
(První díl - Adrianovi chodí záhadné obdivující dopisy s podpisem Steve. Adrian si myslí,že Steve je Lewis a buď si z něj dělá srandu nebo to myslí doopravdy vážně. Tonio ale přijde na souvislosti,které k Lewisovi nevedou. Jenomže když to není Lewis,kdo teda??)

Adrian s Toniem navečer seděli u Tonia na terase a oběma jely mozky na plný výkon.

A: "Pitomý dopisy. Už jich mám tak akorát dost. Kdybych věděl,že to pomůže,tak se utopím ve vaně."
Utopit ve vaně? Nějaká lepší smrt by nebyla?
T: "Ve vaně se rozhodně netop. Přišel bys o překvápko,který tomu pisálkovi připravíme. Odpoledne jsem zahlíd někoho v hoperských hadrech s obálkou v ruce,jak se "nenápadně" poflakuje kolem plotu. A moc jako Lewis nevypadal,i když těžko říct,ta kapuce může klamat."
Uf!
A: "Jů,to po něm jako půjdeme sami?"
T: "A ty by ses nechal ochudit o chycení toho cvoka?"
Cože? Jasně že ne!
A: "Jasně že nenechal! chci vědět kdo to je,vzhůru na něj!!"

Adrian se zvedl a chtěl vyběhnout z domu.

T: "Počkej počkej...chce to nějakej plán."
A: "Ty nějakej máš?"
Tonio se zatvářil tajemně a řekl: "Možná."

**********

Kimiho patálie III.

20. března 2010 v 21:03 | LadyKris
Ve čtvrtek Kimi odcestoval. Na závody. Fáma o jeho "usvědčeném a zcela jistém alkoholismu" mezitím opravdu obletěla celý svět a vedení týmu z toho odhalení nebylo zrovna nadšené.
"Kimi,vy určitě víte,co to pro nás jako pro tým znamená."
Luca di Montezemolo ani Stefano Domenicali nebyli skandálem ani trošku potěšeni a rozhodli se promluvit si v soukromí se svým...ehm...no vlastně zaměstnancem.
"Je to sice reklama,ale nežádoucí. Negativní. Nikdo to nespojuje s týmem,ale situaci snad popisovat nemusím. Samozřejmě že vypovědět smlouvu neboli dát vám padáka kvůli takové...v podstatě hlouposti nemůžeme a ani nechceme,ale kvůli veřejnosti a médiím něco dělat je skutečně namístě. Víte,lidé by si řekli,že máme v týmu alkoholika (i když samozřejmě tvrdíte,že to není pravda) a nic nehodláme dělat. Takže nějaká ta symbolická pokutka a slib,že přestanete,co říkáte?"
"Co říkám? Že mě tu znáte a nevěříte mi. To abych tu sankci nezaplatil a za ty prachy si koupil vodku,ať aspoň máte důvod "něco učinit"."
Kimi za sebou práskl dveřmi.

Dopis I

18. března 2010 v 20:29 | LadyKris
I'm a Barbie girl in a Barbie world, life in plastic-it's fant... musím si to bláznivý vyzvánění změnit, ale co ten zatracenej Lewis zas chce...

L: "Ahoj, jsi v pohodě?"
A: "No,to zrovna moc ne..."
L: "Proto ti volám,jen jestli ses vůbec probral. Včera jsi vypadal dost... no řekněme vyřízeně. Měl jsem co dělat,abych tě nacpal do taxíku a poslal domů!"
A: "Jo...tak díky,já půjdu prohrabat lékárničku a hledat aspirin...měj se."

Adrian odhodil telefon na podlahu a opatrně vstal z postele. Možná jsem včera neměl tolik pít, nebylo by mi tak špatně... S žaludkem na vodě a spoustou neodbytných kladívek v hlavě se vydal do kuchyně. Nedalo by se ale říct, že by tam dorazil rychle. Cestou dost vrávoral a navíc na chodbě potkal zrcadlo. Cože? To mám být já? Ty kruhy pod očima, ten nemocnej výraz... no a ty vlasy!
Zkusil se trochu upravit. Hm,to asi nemá moc cenu. Akorát mi zbytečně bude špatně...
V kuchyni se opatrně napil vody a vzal si prášek proti bolení hlavy. Odštrachal se zpátky do ložnice (cestou zakopl na schodech a polil se vodou,kterou si nesl s sebou a taky si šlápl na mobil) , zhroutil se na postel a usnul...

Kimiho patálie-díl II.

26. října 2009 v 7:45 | LadyKris
Druhý díl povídky,který slibuju už strašně strašně dlouho (mno,čekáte na něj už asi dva měsíce...

Kimiho patálie-díl I.

11. září 2009 v 21:15 | LadyKris
Slibovaná povídka s provizorním názvem,ten se možná ještě změní,protože nemám zrovna moc talentu na pojmenovávání svých superděl.
Upozorňuju,že se držím pravdy jen minimálně.
Povídka má být mým vyjádřením názoru na...to se vlastně dozvíte na co.
(Možná to už tušíte z názvu)
Povídka je rozvrhnutá zatím na tři díly.
Tady je ten první,dnes jen takové uvedení do děje.

Povídka č.2-Cesta zpět je trnitá

11. března 2009 v 7:33 | Frii605
POVÍDKA Č.2-CESTA ZPĚT JE TRNITÁ

"Čau Karol. Co to smolíš?" Marie pozorovala rychle píšící spolužačku. "Zase jsem zapomněla na úkol. Naštěstí už to skoro mám." "Cože? Úkol?" Marča se zděsila,bleskurychle z batohu vytáhla sešit a penál a začala od Karol opisovat. "Už to mám,vezmi si to k sobě." "Tak dík!" Karol si vzdychla. Jak postupně přicházeli spolužáci,její sešit koloval skoro mezi všemi. "Hele,vysvětlíš mi to? Nejde mi to do hlavy proč to tady máš takhle." Petr se posadil vedle Karolíny. "Ukaž." Karolína,pro všechny Karol,nahlédla k němu do sešitu. "Tady ti něco chybí." "Aha,no tak to můžu počítat znova. Díky." Petr se usmál a šel si opravit špatný příklad.

***************************************************************************

Nenávidím úterky! Vždycky před zvoněním sotva vidím svůj sešit na matiku. Mám dojem,že snad nikdo úkoly nepíše a pak ode mě opisujou. Ach joo!

"Karol? Nevychází mi to,pořád to nechápu. Vysvětlíš mi to?" Karolína se zatvářila kysele,ale kývla. "Koukni. Zkus třeba tenhle příklad. Nejdřív se podívej,co můžeš rozložit." Hanka poslušně rozložila jmenovatele. "Ještě to není všechno." "A jo,ještě tohle se dá." "Tak. Teď se podívej,co máš kde stejný a co by se dalo zkrátit." "Tady to k+2 a k+2?" "No. A ještě další,nevidíš to??" "Vidím,vidím. Tady 3l a 3l." "Tak. A teď jednoduše vynásob nahoře a dole a máš výsledek. "Jé,to je super! Už to mám asi dobře. Ty jsi zlatá,díky moc!"
Hanka zazářila a zasedla do své lavice dopočítat zbylé příklady.


Štvou mě. Všichni. Už zas mám úplně zkaženou náladu a to jsem si říkala,že by dneska mohl aspoń někdo úkol mít. Zajímalo by mě,co by všichni dělali,kdybych jednou úkol nenapsala.


O týden později,pátek před chemií...
"Marčo? Co ty budeš dělat až ti jednou přestanu půjčovat sešit?" Karol,zatím ještě docela dobře naladěná,se o sebe rozhodla trošku prát. "No,asi bych šla za Leninou,ale od té nikdy nic nepochopím. A přece bys mě v tom nenechala!"


Tak to se,holka,pleteš…


Karol se nálada úplně zkazila. "Karol? Prosím,kolik tam mělo být kyselin dusičných? Vycházejí mi to hlouposti." Marek se trochu lekl Karolina výrazu,ale strach z další pětky z chemie byl větší než strach z Karol. "Do háje,jděte už všichni někam! Není přestávka,kdy bych měla chvilku klidu!!" zaječela Karol. Pak se trochu zklidnila. "Ukaž," štěkla na Marka." Máš tady moc bromidů,to je jasný,že ti to pak nevyjde," řekla vztekle,ale tužkou špatnou rovnici opravila. "Promiň,nechtěl jsem tě naštvat. Půjdeš dneska do parku?" Marek byl Karolínin kamarád. Vlastně se poznali v parku na sídlišti v Troji,kde oba bydleli. Bylo léto a Marek sám trochu opuštěně bloumal po svém novém bydlišti. Karol ho málem srazila,když jela na kole a tak se vlastně poznali. V září,ke Karolině i Markově radosti,skončil Marek v jejich pochybné třídě. "Jo,půjdu. Vezmu i Sandyho." "Skvělý. Tak já mu zase vezmu maso od oběda. A večer jdeme do Odry. Nechceš jít s náma?" "Ne," řekla podrážděně Karol. Věděla,že Marek je problematický,že kouří,chodí do Odry s pochybnou partou složenou ze spolužáků a spolužaček a kdoví co ještě. Před ní se ale choval úplně normálně. Věděl totiž, že Karol podobné lidi (snad až na něj) odsuzuje. Jednou si před ní zapálil a strašlivě se pohádali. Dlouho mu pak trvalo,než si ji zase usmířil. Od té doby si dával pozor.


Ach joo! Zajímalo by mě,proč se jí do Odry nechce. Je to tam bezva. Uznávám,že jsou tam lidi,který ona nebere,ale kdo ji nutí kouřit a pít? Karol,nechceš jít aspoň jednou jedinkrát?


Zase jedno vytáčivé úterý...
Karol zase přišla do školy dlooouho před zvonením a začala škrábat úkol z matematiky. Přicházející spolužáci opět škemrali o správné řešení. "Karol? Máš ten úkol?" "Ještě jeden přijde a neřeknu ani to táhni někam!" zamumlala si pro sebe. "Co chceš?" "Nevychází mi to. Co tam mám zase špatně?" Petr se zoufale sesypal na volnou židli v Karolině lavici. "Neumíš násobit mnohočleny,tím to bude," odsekla jedovatě Karol. "Víš,zajímalo by mě,proč jsi poslední dobou taková zlá a nepřístupná..." "chceš to vědět? Vážně to chceš vědět?" vyletěla Karol. Bázlivý Petr se zatvářil zmateně,ale statečně přikývl.
"Tak já ti to teda řeknu,když to tak moc chceš vědět! Zkus si to se mnou na jeden den vyměnit! Jeden jedinej den a celej můj život ti poleze na nervy! Nesnáším svůj mozek! Nenávidím celou třídu za to,jak se chová! Všihcni jsou úplně leví a musej pořád chodit za mnou! ZA MNOU! Vždyť přece nejsem jediná chytrá..." Poslední větu už spíš vzlykala než ječela. Sama sebe tím výbuchem vyděsila,rozbrečela se naplno. Složila se na lavici a třásla se pláčem. Petr se zvedl a chystal se odejít. V tu chvíli vešel do třídy Marek. První,co uviděl,byla plačící Karol. Pak si všiml Petra,který se zvedal od ní z lavice. "Hej! Cos jí udělal? Nepřej si mě potkat až budeš sám!" Petr,odjakživa bázlivější, se ohradil: "Za to můžeme vlastně všichni." A zmizel ze třídy.

Neměla jsem na Petra tak vyletět.Ale já už to nezvládám. Prostě nemůžu. Co dělám špatně?


"Karol? Co se ti stalo? A co to Petr říkal?" Karol nic. "Karol? Vnímáš?" "Jo..." vzdychla. Marek ji objal kolem ramen. "Řekneš mi,co se stalo?" "T-to... to... a-asi n..ne...promiň." Karol se rozbrečela ještě víc.


Dneska je všechno hrozně zvláštní. Nejdřív zařvu na někoho,na koho bych nekřičela ani v nejhorších snech a nakonec se stane něco,co bych vůbec nečekala. Marek mě ještě nikdy neobjal,ať jsem na tom byla sebehůř. A dneska ani necítím cigarety. Jako by se zrovna dneska mělo něco stát!


"Karol? Prosím tě,zase nevyleť. Můžu se tě na něco zeptat?" Marek se nervózně kousal do rtu. Karol zvedla uslzený obličej. "Mně už je všechno jedno. Ptej se,na co chceš..." "Nevyleť,prosím. Je to trapný,že se zase ptám,ale nešla bys v pátek do Krakova? Je to sice dál,ale..."


Vždycky mě zve do Odry.Co se děje? Že...Ne. Ale poslední dobou je mnohem starostlivější. Snad... A... Když mě teď nepustí,udělám cokoliv...


"Tak jo," zašeptala Markovi do ramena. Ještě pořád seděli na lavici. "Hele,hrdličky, buď jděte od sebe nebo někam jinam. Já bych si ráda připravila učení," vybafla Jana,Karolina sousedka v lavici. "Tak v pátek,v šest u Krakova,jo?" "Jo." "No ne,mada Povýšená šprtka jde do klubu?" popichovala Jana,která sama chodila po diskotékách už hodnou dobu.

Ta káča všechno zkazila. Ani jsem si nevšimla,že už bude zvonit. Podle ní se to dá poznat,chodí tak pozdě,že už to snad ani víc nejde. Jak dlouho mě vlastně objímal? Čtvrt hodiny? Taková doba...Asi jsem usnula...


Pátek...Zhruba půl šesté
"Karol? Neměla bys už jít? Ať nepřijdeš pozdě..." "Mami,člověk by čekal,že ho nikam nebudeš chtít pustit a ty se ještě staráš jestli nejdu pozdě..." Karol byla najednou máma hrozně moc sympatická. "A mami,můžu se namalovat?" "Tak dobře,stejně bys to udělala někde na záchodě." Karol se rozesmála.


Jak to může vědět? No,asi je to holt moje máma... Mám jet autobusem? Radši jo... Nehodlám přijít pozdě....To je divný...Normálně když jdu za Markem,jsem úplně v pohodě. A dneska jsem nervózní jak naše angličtinářka...


Karol si sedla na lavičku nedaleko vchodu do klubu. Marek si ji určitě nemohl s nikým splést. Bylo za pět minut šest. "Ahoj,ty už jsi tady?" Marek se posadil vedle Karolíny a zase si nervózně okusoval ret.


Aspoň nejsem sama,kdo je tu neklidný...


"Maličko jsem to spletl. Krakov otevírá až o půl sedmé,zmotalo se mi to s Odrou." "To nevadí." Chvíli oba mlčeli. "Já ti chci něco říct," řekli zničehonic oba najednou. "Hele,já jsem to chtěla říct první!" smála se Karol a Marek se ulehčeně přidal. "Tak když jsi to chtěla říct první,tak začni," zvážněl najednou Marek. "Ne,začni ty." "Tak dobře,nechci se s tebou hádat, začnu já. Je to...dost složitý. Já.... Možná sis něčeho všimla a...Pěkně jsem se do toho zamotal." "No to teda. Tak víš co? Začnu já. Poslední dobou mi přijdeš úplně jinačí. Jakoby... starostlivější. A... pozornější. A já jsem...jak...Tam ve třídě,jak jsi mě... objal...tak...já...tě asi miluju. Pomohlo ti to?" Karol se opatrně podívala na Marka. "Jo,pomohlo. Vlastně jsem chtěl říct úplně to samý." Zase oba mlčeli. "Hele,už je po půl.Jdeme?"


To je fajn,že to šlo takhle dobře. Bála jsem se,co mi řekne. Bála jsem se,že to bude trapas,ale šlo to v pohodě. Já jsem teď tak nemožně šťastná...


Čekal jsem,že to budu muset říct sám. Ale bylo to v pohodě. Karol je vážně bezva. Já sám bych to nedokázal říct. Nejlepší na tom je,že....to není...slepá ulice...


Krakov
"Bylas už někdy na takovýmhle místě?" "Ne,nebyla. Premiéra!" Marek se zatím posadil s Karol k baru. "Dáš si něco? Nemusíš si dělat výčitky," dodal,když se Karol na něj zvláštně podívala. "No...Něco obyčejnýho..."


Karol,promiň. Chci ti jen pomoct...Troška alkoholu tě rozveselí....


"nechceš jít tancovat?" "No já...vlastně...když chodíme do Odry,tak většinou netancujeme a mě se doposud docela dařilo se tomu vyhnout." Marek se docela lekl. "proboha vždyť to nic není! Přinejhorším budeš jen šlapat na místě,no." Karol,lehce posilněná alkoholem,chytla Marka za ruku a vtáhla ho do davu lidí.


Páni,ta je teda rozjetá! Nikdy jsem ji takhle živou a veselou neviděl...


"Víš,já bych už se měla chystat domů. Máma mi dovolila jen do jedenácti." "Tak dobře. Půjdeme hned?" "Jen když si se mnou zase sedneš na lavičku a ještě chvilku si popovídáme," odpověděla rozjařeně Karolína.


Zvládnul jsem to,není namol...Uff....


"Tak jo.Ale nepůjdeme do našeho parku? Jako na sídliště? A povídat si můžeme i cestou." "Nooo...." Karol Marka sjela naoko přísným pohledem. "Taaak....tak teda jo." Zase se rozesmála. "Proč se pořád směješ? K tobě mi to vůbec nesedí. Ale ne,ne,nevadí mi to," rychle dodal,když zachytil Karolínin (opět jen naoko) vzteklý pohled.


Já to vím moc dobře. Ale pomohlo jí to,je teď veselejší a na všechny problémy se vykašlala. Sluší jí to o dost víc.


"No já myslela,že zrovna ty to víš. V tom pití určitě něco bylo. Můžeš za to ty,ale dík. Já mám teď úplně skvělou náladu!" "Koukni,nepovídáš hlouposti? Já vím,že jsem ti to měl říct, byl jsem na tebe hnusnej a nezasloužím si tě…" "Kašli na to,je mi bezva!" Karol se roztančila kolem zmateného Marka.


Aspoň jednou se má fakt dobře…


Páni mně je tak lehko… Jako by všechny problémy byly nic a vypařily se…


"Koukni,šli jsme moc pomalu a už je za pět minut jedenáct." Marek se podíval na Karol,která posmutněla. "To je škoda. Ale příští pátek jdu zase!" "Tak jo,tentokrát už o půl sedmé,jo?"


Zhruba o tři měsíce později...
"Ještě jeden drink." Karol seděla u baru v klubu Krakov a byla už slušně napitá. Vedle ní seděl Marek,v ruce cigaretu,před sebou téměř vypitý drink. "Koukni,až to dopiju,půjdeme tancovat jo?" Karol už úplně kašlala na svoje dřívější zásady kromě jedné-že nebude kouřit. "Za ty tři měsíce solidní změna. Když jsme tady byli spolu poprvé,bál ses tancování asi jako kule z chemie a dneska mě zveš sám! A víš co? Já udělám další změnu. Příště jdeme do Odry!"


Páni,tři měsíce a jak se změnila. Je teď mnohem ráznější a veselejší. A taky se celé třídě kvůli ní zhoršil prospěch…Ale aspoň že už se pořád netváří jako by jí umřel Sandy…


O týden později,Odra...
"No teda! Je to tady mnohem lepší než Krakov. Víc místa a zajímavější drinky než tam." "Tak si pojď něco dát ať pak můžem na parket." Jenže tady nastala osudná chyba. Karolino tělo už bylo tak zmožené častým pitím množství alkoholu,že se rozhodlo stávkovat. "Marku? Mně je nějak divně." "Zkus si dát vodu,snad ti bude líp. Hele,Hanka s Marčou. Řeknu jim,ať tě pohlídají. Já musím… No… za svojí partou. Nevadí ti to?" "Ne,jen běž… Ahoj holky!" "Čau Karol. Hele,tys to dneska nějak přehnala,ne?" Marča si trošku rýpla. "Ale Mari,nevypadá jako opilá,spíš jako kdyby něco měla,možná LSD?" Hanka měla o spolužačku starost. "Vy jste ale krávy. Měla jsem jen jeden drink. Nevíte,kde je Marek?" "Většinou bývá támhle vzadu-" začala Hanka. "Ty blbko! On si šel vzít a ty ji tam teď pošleš!" Marie znala Marka z trochu jiného směru než Karol. Věděla,že si občas vezme LSD nebo extázi,ale Karol by do toho sám nikdy nezatáhl.


Hej,co si sakra šel vzít? No teda,mně je ale špatně…Já tam snad nedojdu…


"Markuuuuuuuuuuu!" Karol omdlela. "Hej,Karol! Co je? Nee!"


Vynesu ji ven a zavolám sanitku. Něco se jí stalo! Drogy určitě neměla,to bych poznal… Tak co se ale děje? Ještěže jsem si to LSD nevzal...


"Karolínko! Prober se! Už jedou,neboj,já jsem s tebou,hlavně vydrž..." Sanitka dorazila. "Další opilá holka,to snad není možný..." bavili se záchranáři,když bezvědomou Karolínu nakládali do sanitky. "Ne! Opilá není,ani drogy neměla!" "Jak to víš? Byl jsi snad s ní? Kdo jsi?" "Já jsem...její bratr! Byl jsem celou dobu s ná. Můžu jet s vámi?" "To asi nepůjde. Ale snad se za ní budeš moct zítra stavit." Lékaři nastoupili do sanitky a odjeli. Zdrcený Marek se vrátil domů.


Sobota ráno,nemocnice...
Marek přiletěl bez dechu k vrátnici. "Hledám Karolínu Moravovou. Přivezli ji včera v noci." "Aha,ano,leží na JIP. Je to v támhleté budově,první patro." "Děkuju!" zavolal Marek už v běhu. Bleskem proletěl dveřmi a po schodech do patra na oddělení JIP. Málem se srazil se sestrou. "Promiňte,můžu ke Karolíně Moravové?" "Doufám,že ano," usmála se sestra. "Pokoj číslo pět." "Karol! Karolínko! Ty jsi živá!" Karol se vylekaně posadila. "Marku! Probudil a vyděsils mě," řekla trošku vyčítavě. "Promiň,já jsem tak rád,že jsi živá. Co ti vlastně je?" V tu chvíli vešel do dveří lékař. "Tvoje sestra si poznamenala život. Včera toho měly její játra už dost. Přiotrávila se alkoholem." "Se..." zatvářila se udiveně Karol. "Pst," sykl Marek. "Asi tak za dva nebo tři týdny bude možné ji odpojit a tedy snad i propustit," dokončil doktor a odešel. "Marku,já už se nikdy alkoholu ani nedotknu. Ani nevíš,jak mi včera bylo špatně," zašeptala Karol. Marek přikývl. "Vlastně jsem to spískal já. Neměl jsem ti dávat ten alkoholický drink." "A já jsem si ho neměla příště dávat znova. Už nikdy k tomu ani nepřičichnu."

A co myslíte,že Karol udělala hned další pátek,když ji pustili z nemocnice??

Povídka o třech svobodných týdnech

1. prosince 2008 v 22:04 | Frii605

POVÍDKA Č.1 - TŘI TÝDNY SVOBODY


"Prosím,neříkejte jim,kdo jsem." "Neboj se,já to chápu a neudělám to. Určitě to svým novým spolužákům jednou řekneš sám. Neměla bych,ale jestli chceš,tak tě i do třídnice zapíšu pod jiným jménem. Děláš to často?" "Pořád." Ferro si oddychl. Doufal,že všechno bude v pořádku. Učitelka Jeffersonová,jeho nová třídní,je mnohem vstřícnější,než čekal. "Jak tě mám zapsat?" "Cože?" "Jaké jméno budeš mít v třídnici?" "Aha,jsem zvyklý na Ferro Castilla." "Dobře Ferro Castillo. Do zvonění je ještě deset minut. Jestli chceš,můžeš jít do třídy. Anebo můžeš zůstat tady a půjdeš až se mnou." "Jestli vám to nebude vadit,šel bych radši až s vámi." Ferro si prohlížel kabinet. Byl úzký a dlouhý,sídlily v něm dvě učitelky. U jedné dlouhé zdi stála knihovna přeplněná svazky o spisovném jazyce anglickém a jedna police přetékala anglicko-španělskými slovníky. "Zvoní,půjdeme." Učitelka vzala ze stolu učebnici angličtiny a svůj sešit a otevřela dveře. "Třída je hned tady." Z místnosti se linul ohromný řev. Jeffersonová vešla dovnitř,za ní skleslý Ferro. Žáci se zklidnili a srovnali na svá místa. Ferro vzhlédl. Třída se lehce ušklíbala. Učitelka zavelela: "Posaďte se." Žactvo se posadilo. "Chtěla bych vám představit vašeho nového spolužáka. Jmenuje se... Ferro Castilla a pochází z Brazílie. Doufám,že se k němu budete chovat slušně." Pohlédla na mladého Brazilce. "Mám jen jednu možnost,kam tě posadit. Doufám,že si s Kristin nebudete vadit."
Ferro se posadil na své nové místo. "Ahoj." "Ahoj. Vítej u nás."
* * * * * * * * * * * * * *
Snad jsem dostal nějakou dobrou třídu. Učitelka je fajn. To,co udělala s tou třídnicí,je od ní super Vážně. Snad se nic neprovalí. A ta Kristin? Doufám,že to není jedna z těch podlézavých kravek.
* * * * * * * * * * * * * *
Jeffersonová něco říkala o novým žákovi. Nějak jsem věděl,že ho beze změn šoupne ke mně. Vlastně mi to nevadí. A je to Brazilec,takže doufám,že projeví svůj temperament a bude s ním zábava. Ne jako loni s Ericem,že si třída musela hledat cestičku k němu a ne on ke třídě. Jakže to říkala? Ferro? Tak hodně štěstí v naší příšerné třídě,Ferro.
* * * * * * * * * * * * * *
Zvoní,angličtina končí. "Máš rozvrh?" "Nemám." "Teď máme zeměpis. Nezvedej se,zůstáváme tady." "Dobře,díky." "Chceš ten rozvrh opsat?" "Kdybys byla tak hodná." "Tak dobře."
Ozývá se zvonek,přichází učitel. "Co teď probíráte?" Ferro nemá přehled. "Dopravu. Máš sešit? Jestli ne,dám ti papír." "Dobrý,sešity mám dneska všechny." Kristin je něco divné. "Proč je máš napsané španělsky?" "Víš,to není španělsky,ale portugalsky. Naposledy jsem chodil do školy v Brazílii." "Umíš dost dobře anglicky. Myslela jsem si,že žiješ v Anglii už dlouho."
* * * * * * * * * * * * * *
Mám jí něco prozradit,nemám jí něco prozradit. Je hodná,ale znám ji jen hodinu. Nemůžu jí věřit. Nemůžu jí prozradit,že jsem tady vlastně jen kvůli tomu praštěnýmu koncertu. Že bydlím se strejdou,že v podstatě žiju stejně jako on. To nemůžu. Ale nechce se mi jí lhát. Sakra!
* * * * * * * * * * * * * *
Mám dojem,že Ferro není úplně v pohodě...
* * * * * * * * * * * * * *
Zeměpis utekl jako voda. "Teď se stěhujeme. Ukážu ti,kde je biologie." Ferro si ve třídě jen odložil batoh,vytáhl svačinu a zmizel na chodbu. Blonďatá sebevědomá Barry kývla na svou partu a zamířily ke Kristin. Barry vypálila: "Ty ho balíš nebo co? Že se spolu tak bavíte. Je tu novej." "Však právě proto někoho potřebuje. O co ti jde?" Kristin to ale věděla. Stejná situace nastala i loni,ale nehrála v ní roli. Naštěstí. "Myslím,že tak úžasnej kluk je zvyklej na holky,co maj trošku třídu." Slepice kolem Barry se zahihňaly a Barry velela: "Pojďte za ním. Svačí na chodbě." Kristin se nestačila divit. Bylo jí Ferra upřímně líto.
* * * * * * * * * * * * * *
Jestli se dá,je to vůl.
* * * * * * * * * * * * * *
Těsně před zvoněním vpadla do třídy Barryina parta. Ušklíbly se na Kristin a rozesmáté se posadily na svá místa. Na samém konci přestávky se vrátil Ferro. Zdrceně dosedl na svou židli.
* * * * * * * * * * * * * *
Jestli je nervózní,vadilo mu to. Není to vůl.
* * * * * * * * * * * * * *
"Co se ti stalo?" "Vidíš ty holky? Ty dvě blonďatý co sedí spolu a ty dvě hnědovlasý za nimi?" "Vidím." Kristin to bylo jasné. "Točily se kolem mě celou přestávku,pořád něco žvanily a dělaly uražený že nechci odpovídat. Skoro jsem se ani nestihl najíst. Aspoň že nevědí,co věděly holky ve škole v Brazílii." Zděšeně se chytil za hlavu.
* * * * * * * * * * * * * *
Sakra. Já to věděl,že je to zase taková hrozná třída. Kluci mi neřekli ani ahoj a holky za mnou lítají už druhou přestávku. Ale Kristin je fajn. Akorát jí teď budu muset prozradit kousek té hrozné pravdy. Jestli mě nezklame,možná jí jednou řeknu všechno.
* * * * * * * * * * * * * *
"Mně to řekneš?" zeptala se opatrně Kristin. "Asi jo. Nevypadáš na stíhačku jako jsou tamty... Stejně už nevím,jak se jmenujou. Moje pravý jméno není Ferro ale Ferrero. Je to pohroma. U nás ve škole na mě holky volaly: ´Ferrero,nechceš mi koupit Ferrero a jít na rande?´ nebo ´Čokoládo,nepozveš mě na horkou čokoládu?´ Kvůli tomu jménu mi říkali Čokoládo. No ještěže jsem vypadl."
* * * * * * * * * * * * * *
Bohužel jsem vypadl jenom načas.... Už se mi příčí Kristin lhát. Nevím proč. A je opravdu dobrá,nezklamala mě. Nesmála se ani nevyptávala.
* * * * * * * * * * * * * *
Kristin se rozhodla zasáhnout. "Víš,jestli to chceš vydržet,nechoď nikde sám. A nemusíš svačit na chodbě. V téhle škole se nesmí jíst jen ve dvou třídách a to v těch s počítači." "Víš jak jsi říkala,že nemám nikde chodil ám? Nechceš mě chránit ty?" "Tak dobře. Už jen proto,že nemám Barry ráda. Ale taky proto,že mi přijdeš fajn"

O týden později...
"Víš,že už mám zaplacené obědy? Dneska teda budu moct jít s tebou." "To je bezva." "Díváš se poslední dobou po Barry? Vypadá,jako by snědla citron. Ne,kilo citronů. V pátek když jsem šel do h...ehm domů se mě ptala,jestli bych ji nechtěl někam pozvat. Řekl jsem jí,že ne. Odsekla ať si teda jdu za tou svou Kristin a zmizela." "To se jí podobá. Jak nemá co chce,je pěkně nevyzpytatelná."
* * * * * * * * * * * * * *
Ještěže mě Barry už nepronásleduje. Kdyby mě sledovala dál,zjistila by,že vlastně bydlím v nejlepším hotelu v Londýně a že můj strejda byl málem mistr světa. Ale co Kristin? Mě se vážně příčí jí lhát. Zvláštní,nikdy jsem se za týden s nikým tak nesžil jako s ní...
* * * * * * * * * * * * * *
Ferro je sice veselejší,ale pořád mám dojem,že ho něco trápí. Ale nebudu se ho ptát,když bude chtít,sám mi to řekne.
* * * * * * * * * * * * * *
Téměř tři týdny od prvního setkání,pátek poledne...
Kristin s Ferrem jdou na oběd.
* * * * * * * * * * * * * *
Dneska. Já už prostě musím. Navíc je to poslední den,kdy můžeme být spolu. Pak už mě strejda nepustí,odhlásí mě ze školy a pofrčíme zpátky do Ria.
* * * * * * * * * * * * * *
"Kristin? Já ti musím něco říct. Ale musíme být sami. Nechceš jít do pizzerie nebo tak někam?" "A co..." "Uvidíš,hlavně prosím pojď..."
* * * * * * * * * * * * * *
Já jsem to věděla. Teď mi nejspíš chce říct,co ho trápí. Bojím se,co to je.
* * * * * * * * * * * * * *
Vešli do pizzerie. "Ale neee,Barry!" "Počkej,neplaš. Támhle v koutě nás neuslyší."
* * * * * * * * * * * * * *
Bojím se Barry. Sice ji dneska vidím nejspíš naposledy,ale nemusela by vědět to,co je jen pro Kristin.
* * * * * * * * * * * * * *
"Co to bude?" "Jedna margerita a...Ferro!" "Eeeee co?" "Co si dáš?" "Já nevím..." Tak dvě margerity. Nevadí ti to?" "Ne..."
* * * * * * * * * * * * * *
Páni,to bude asi hodně složitý,když ani neví,co bude jíst. Obyčejně jí za tři.
* * * * * * * * * * * * * *
"Tak jo. Jdu na to. O tom benefičním koncertu víš?" "Vím." "Bude tam vystupovat můj strejda. Mě je to hrozně líto,ale celý ty tři týdny jsem ti neskutečně lhal. Nejsem tu s rodiči,ale se strejdou. Moji rodiče nežijou." "Achhhh...." "A taky nebydlím v malým bytě ale v nejluxusnějším londýnským hotelu-já bydlím v Amberu. A to ještě pořád není všechno. Moje pravé jméno není Ferrero Castilla. Jmenuju se... Ferrero Massa. Můj strejda je pilot Formule 1 a já k tomu směřuju taky." Složil hlavu na stůl a čekal,že Kristin udělá scénu a uteče. Nic takového se ale nestalo. Kristin vzdychla a zadívala se na mladého Brazilce.
* * * * * * * * * * * * * *
Já jsem věděla,že ho něco "žere". A...
* * * * * * * * * * * * * *
Ferro ji vytrhl z myšlenek. "Aby toho nebylo málo,v pondělí se se strejdou musím vrátit do Brazílie. Je mi to líto,ale dnes se asi vidíme naposledy."
* * * * * * * * * * * * * *
Tak tohle... Chudák. Ale ty potíže z něj přímo svítily. A očividně mu bylo líto,že mi lže. Pořád byl tak nervózní a skleslý. Já.... nevím,co dál.
* * * * * * * * * * * * * *
Sobota ráno...
"Strejdo? Já tam nemůžu jít." "Ale neboj se. Musíš. Nemůžu zpívat sám s playbackem. I tak to ale bude hrůza."
* * * * * * * * * * * * * *
Trošku jiný příběh,sobota večer...
"Nyní se nám představí hvězdy Formule 1-Felipe Massa a Lewis Hamilton! Pánové,na pódium!" Londýnská hala šílí,fanynky téměř omdlévají. Ale na pódium k údivu všech stoupají lidé tři. Felipe Massa si bere mikrofon a..."Vážené publikum,se mnou vystoupí můj synovec,Ferrero Massa. Myslím,že ho znáte,mluví se o něm jako o obrovském talentu americké série Formule 3 a prý má potenciál pro formuli 1!" "První píseň zazní od pana Massy a jeho synovce!"
Dávají se do toho. Ale Ferro nemůže zpívat naplno,připadá si jako svázaný. I přesto hala tleská,píská,jásá. Ferro nějak vycítil,že mezi lidmi je i Kristin. Do zpěvu se pouští Lewis Hamilton. Fanynky šílí ještě víc. Píseň končí,Lewis stojí na pódiu,ruce zdvihnuté. Zničehonic si sundává sako,točí s ním nad hlavou a vypouští ho do davu šílených děvčat. "Já ho mááááám!!! Jééééééé!!" Leona nemohla uvěřit svému ohromnému štěstí. Vždyť ona téměř dostala sako svého největšího idola! Její sestřenice Barry vedle ní poskakovala,parta kamarádek také.
* * * * * * * * * * * * * *
Já mám takový neuvěřitelný štěstí! Já tomu vážně nevěřím! Třeba si mě i pozve na pódium! A hezky voní...
* * * * * * * * * * * * * *
Páni,ta má ale štěstí. Stála jsem vedle ní,mohla jsem ji postrčit a mít sako. Kdybych nebyla blbá...
* * * * * * * * * * * * * *
Kristin na koncertě opravdu byla. Zničehonic se ozval hlas moderátora: "Dívka,která chytila sako,se má dostavit do šatny pana Hamiltona,jakási Kristin Becková do šatny pana Ferrera Massy." Leona skoro omdlela. "Barry,já ho uvidím! Páni,nechceš jít radši se mnou? Já se snad složím!"
* * * * * * * * * * * * * *
Fajn,půjdu. Aspoň můžu Lewisovi ukázat,že hodit sako po Leoně byl pěkně blbej nápad. Taky ho mohl poslat kousek víc vlevo!"
* * * * * * * * * * * * * *
Kristin se vyděsila. Co se stalo? Došla k ochrance a řekla jim,kdo je a co potřebuje. Chlapi se na ni nedůvěřivě dívali,ale jeden ji zavedl k šatnám. Před jedněmi dveřmi se klepala jakási dívka s hnědým sakem v ruce a vedle ní.... "Barry! Co ty tady? "Neslyšelas hlášení?" "Slyšela,chceš říct,že ty..." "Ne,to moje sestřenka." Ukázala na vynervovanou postavu vedle sebe. "Ještě něco. Kdyby nebylo tebe,mohla jsem chodit se slavným a bohatým klukem. Jsem pro něj tisíckrát lepší než ty. Ukradlas mi ho!" "Je mi líto,ale nikdy jsi ho neměla. Závidíš? To já jdu sem vedle. Stojíte tu už dlouho? Já bych zkusila zaklepat," řekla Kristin jízlivě. Sama zaklepala na dveře s červenými potisky a italskou a brazilskou vlajkou. Otevřel jí sám Felipe Massa! Trochu nervózně zakoktala: "Dobrý večer,já..." "Já vím,jdeš za Ferrem. To jsi ty,co mu zamotala hlavu?" Usmál se a odešel. Kristin vstoupila.
* * * * * * * * * * * * * *
Já jsem viděla Felipeho massu! Mluvila jsem s ním! Páni! Oooouuu,Ferro teda vypadá. Takhle smutně se netvářil ani v té pizzerii...
* * * * * * * * * * * * * *
"Tak jsi tady. Já jsem věděl,že na ten koncert přijdeš. Ale nevěděl jsem,jestli přijdeš sem." "Já.... Nemohla jsem nepřijít." "Slyšela jsi strejdu? Že jsi mi zamotala hlavu. A vlastně zamotala. Já nevím,co budu dělat. Ty tři týdny byly nejlepší v mým životě. Mám dojem,jako bych tě znal odjakživa. A jsou to jen tři týdny. Tak rád bych tady zůstal. Ale vlastně jsem nepatřím. Já vůbec nevím,kam patřím. To je hrůza. Nechci se vrátit do Brazílie,ale musím. Je mi to trapný,ale podej mi ruku."
* * * * * * * * * * * * * *
Co se děje?
* * * * * * * * * * * * * *
"Neboj se,nechci ti nic udělat." Ferro vytáhl ze stolku krabičku. Otevřel ji,z molitanu vyprostil stříbrný kroužek se skleněnými kamínky,vzal Kristin za ruku a kroužek jí navlékl na prst. "Ale..." "Prosím,neprotestuj. Nemusíš si dělat výčitky. Ze závodů mám peněz dost a nevím co s nimi,mám jich po krk. Nejradši bych si za ně koupil byt tady,v Londýně. Ale nejde to. Aspoň tedy někoho potěším." "Já ti ale nemám co dát." Prohrabala kapsy. "Mám padesát pencí,pár papírků a náramek... Vezmi si ho. Nic lepšího nemám." "To nevadí. Já..." Ferrovi došla řeč. Kristin se rozplakala. Nedokázala si život bez něj představit,stejně jako on bez ní.
* * * * * * * * * * * * * *
Známe se sice tři týdny,ale já si už teď připadám poloviční. Neumím si představit,co bude dál.
* * * * * * * * * * * * * *
Ferro se snad poprvé odvážil Kristin dotknout. Objal ji. "Neplač. Pro mě to byly nejkrásnější tři týdny. Úžasný jiný svět. Konečně jsem měl pocit osvobození od kolotoče závodů,tréninků,tvrdé dřiny,střídání škol a odhánění protivných holek v nich. Odpočal jsem si. A hlavně potkal tebe. Sice tuhle krásu ztratím,ale kdykoliv na tebe pomyslím,budu si hned připadat volnější. A když to půjde,pošlu ti peníze abys přiletěla za mnou. Nebo poletím já do Londýna." "Já...to tu nevydržím. Barry a...ne..."

Dva dny nato,pondělí...
Ferro vcházel do letištní haly. Se svým strýcem zamířil do soukromé sekce. Brzy poletí zpátky do Brazílie,zpátky do nekonečné úmorné dřiny a kolotoče závodů. Kristin stála doma u okna,na prstě otáčela stříbrným kroužkem. Po tvářích jí tekly slzy. "Ne,nebudu brečet. Ferro by to nechtěl."
Ferro se posadil v letadle k oknu. Malý soukromý tryskáč se vznesl. Mladík smutně pozoroval město,mezi prsty proplétal barevný náramek. "Město svobody," řekl si. Po tváři mu skápla slza. "Ne,nebudu brečet. Kristin by to nechtěla."

Neuvěřitelné jak umí tři týdny obrátit život naruby.

Neuvěřitelné jak sláva umí všechno zkazit.

Proč povídky?

1. prosince 2008 v 7:40 | Frii605
PROČ POVÍDKY???
Proč jsem se rozhodla psát povídky.... No především proto,že se mi občas něco stane nebo se mi něco zdá a já to prostě potřebuju nějak dostat ven a prostě píšu. Někdy píšu jako zápis do deníku,někdy píšu jako dopis pro někoho a někdy příběh,ve kterým se to "něco" děje. A právě tyhle příběhy budu psát i pro vás.

Třeba včera se mi zdál sen a ten sen byl tak dobrej že já prostě musím něco napsat abyste z toho taky něco měli. Tak když vydržíte,budete si moct počíst.

Ale chtěla bych vás upozornit,že moje díla jsou převážně strašlivý čajíčky a že tam toho moc není jako v realitě... A taky bych se chtěla omluvit,že se občas utopím v citech,já jsem holt melancholička jako trám a s tím se nic moc nenadělá... Tak co,jdete do toho?
 
 

Reklama