DĚLÁŠ SI REKLAMU?   ŘEKLI TI, ŽE JSI SPAM?

SDĚLENÍ
Zanevřela jsem na web Motorsport.com. Jejich nové členění obrázků značně komplikuje ne prohlížení,ale kopírování...což byl asi účel

REKORD NÁVŠTĚVNOSTI
15.11.2010 106 lidí

Příští závod 27.3.2011 - VC Austrálie

Listopad 2008

Criollo brazileiro

24. listopadu 2008 v 12:12 | Frii605 |  Články starého blogu
CRIOLLO BRAZILEIRO

Původ a historie:
Jedná se o brazilskou obdobu argentinského criolla.

Zdroj: www.horses-online.cz

Obrázky:
Criollo brazileiro

Corlay

24. listopadu 2008 v 12:11 | Frii605 |  Články starého blogu
CORLAY

Původ a historie:
Corlay pochází z Francie a je nejlehčí ze všech bretaňských koní. Jméno dostal podle městečka Corlay vě východn části Montagne d´Arrée, kde se odedávna choval jako jezdecký a kočárový kůň.

Popis a charakteristika:
Corlay má základní znaky bretaňského koně, hranatou hlavu s rovným profilem, kratší krk, poměrně strmou plec a nevelká, dobře tvarovaná kopyta. V poslední době však byl prošlechtěn nejen arabskou krví, ale v stále větší míře i anglickými plnokrevníky. Pozbyl také své příslovečné otužilosti a pozměnila se i jeho výborná, ochotná povaha. Corlay je 145 - 154 cm vysoký. Ve zbarvení převládají ryzáci a bělouši. Dnes se tento vynikající jezdecký a kočárový kůň považuje za vymřelého. Jeho potomci jsou jezdečtí a sportovní koně.

Zdroj: www.horses-online.cz

Cimarron

24. listopadu 2008 v 12:08 | Frii605 |  Články starého blogu
CIMARRON

Vysvětlení názvu:
Cimarron je polodivoký kůň, protějšek severoamerického mustanga, rozšířený po celé latinské Americe. Jeho jméno je španělský výraz pro tuláka, divocha nebo desperáda. Ve spojení s koněm však nemá hanlivý význam, naopak, je v něm i určitý nádech obliby, romantický obdiv a také vědomí hodnoty. Skutečně cimarroni žili ve velkých stádech jako divocí koně, ale vždy byli zdrojem pracovních zvířat a základem k chovu originálních jihoamerických a středoamerických plemen.

Původ a historie:
Na rozdíl od severoamerických mustangů jsou cimarroni vesměs potomky španělských nebo portugalských koní, v nejlepším případě mají trochu krve berberské nebo arabské. Jiná evropská plemena se na jejich vzniku téměř nepodílela. Přesto je soubor jejich předků velmi pestrý. Vedle ušlechtilých plemen jako je andalusan nebo lusitano se do Ameriky dovážela především otužilá plemena pracovní jako sorria, garrano, poníci např. asturský, baskický a také typy dnes již vyhynulé a různí kříženci.
První stádo cimraronů na jihoamerickém kontinentě vzniklo následkem neúspěchu výpravy Pedra de Mendoza, který v roce 1536 založil v ústí La Platy dnešní velkoměsto Buenos Aires. Osadníci si přivezli samozřejmě i koně španělského původu. Měli však smůlu, protože indiánští obyvatelé pamp byli daleko bojovnější a lépe organizováni než pralesní kmeny, s nimiž se setkávali Portugalci na severu. Zakrátko osadu zničili, její obyvatele většinou pobili a domácí koně se rozprchli po pampách a začali žít na svou pěst. Indiáni si sice brzy osvojili dovednost v zacházení s koňmi, ale nepotřebovali jich mnoho, takže většina koní využívala rozlehlé pastviny a znamenitě se množila. Když se v roce 1580 objevili noví osadníci, žila kolem La Platy početná stáda zdivočelých koní, která zde neměla žádné přirozené nepřátele, a tak se volně šířila na sever do Uruguaye a Paraguaye i na jih do Patagonie. Tam je krotili Aruakáni, zdatný a nezkrotný kmen, od něhož získali jezdeckou bravuru i dnešní gaučové. Jižní cíp Jižní Ameriky se stal hlavní oblastí rozšíření zdivočelých koní. Španělští koně byli dovezeni rovněž na západní pobřeží Jižní Ameriky, dokonce dříve, ale tam zdaleka neměli tak příhodné podmínky k životu, a tak zůstali poměrně vzácnými a pečlivě opatrovanými domácími zvířaty. Do vnitrozemí se koně dostávali s tlupami loupeživých dobrodruhů, zvaných bandeiras, se zlatokopy, ojedinělými osadníky nebo chovateli dobytka na místech, kde brazilská selva ustoupila stepi, nebo planinách zvaných llanos. Venezuelské planiny osídlili převážně zdivočelí koně, dovezení do karibské oblasti, ale stáda cimarronů v brazilském vnitrozemí byla buď potomky argentinských koní nebo různých plemen dovezených Portugalci, mezi nimiž byli i poníci dovezení z Iberského poloostrova. V pasteveckých oblastech, kde stáda cimarronů ubírala dobytku pastvu i vodu, byli tito koně pronásledováni, ale nikdy tak zavile, jako mustangové v Severní Americe nebo brumbyové v Austrálii. Cimarroni si ostatně uchovali diky příhodným podmínkám více dobrých valstností svých předků, a proto je lidé raději odchytávali a krotili. Cimarron se stal nejoblíbenějším koněm gaučů, jihoamerické obdoby kovbojů, kteří mají svou vlastní svéráznou kulturu a také originální způsob krocení a cvičení koní. Dnes už jsou cimarroni mnohem méně početní a silně pokříženi s plemeny, která z nich byla vyšlechtěna.

Popis a charakteristika:
Cimarron je poměrně statný kůň, na němž je zřetelně vidět jeho španělský původ. Mívá bohatou, zvlněnou hřívu a ocas a často velmi neobvyklé zbarvení. Cimarroni samozřejmě nejsou tak vysocí, jako například andalusané, mají nižší nohy, ale stále ještě se prosazuje, klenutý krk a hlava je ušlechtilejší, než mají jiní zdivočelí koně. Jsou to koně mimořádně houževnatí, odolní, poměrně skromní a zvyklí na samostatnost. Obstojí i v nejtěžších podmínkách, ale jejich povaha nebývá vždycky nejlepší.
Vzhledem k tomu, že cimarron není plemeno, neexistují žádné normy, které by jej mohly charakterizovat. Stáda cimarronů poskytují neobyčejně pestrou podívanou, skoro vždy je v nich značný podíl strakáčů, ale i plaváků, žluťáků, různých typů běloušů, ale také vraníků. V zádadě jsou mnohem pestřejší než mustangové, i když ti také mají španělskou krev. Mezi cimarrony se najdou koně poměrně vysocí, přes 150 cm, ale také nižší, na nichž jsou patrné znaky španělských a portugalských poníků, jako byli sorria a garrano. Typickým znakem všech zdivočelých koní jsou poněkud nekorektní nohy. Cimarroni mají obvykle strmější zadní nohy, leckdy měkčí spěnky, a plochá kopyta. Na obrovské ploše Jižní Ameriky jsou ovšem mezi cimarrony velké rozdíly. Koně z Argentiny a z Patagonie v mnohém připomínají severoamerické mustangy, protože se pohybují po stejně tvrdém podkladu. Koně z Mexika, dnes už prakticky vyhynulí a přeměnění v domácí plemeno jménem galiceno, mají některé znaky horských koní. Kdežto koně z jihoamerického vnitrozemí se vyznačují horší stavbou a plochými kopyty.

Povaha:
Cimarroni maji pověst koní naprosto nezkrotných, divokých a neúnavných. Není to však docela tak pravda, protože byli daleko častěji než jiní zdivočelí koně chytáni, kroceni a využíváni nejen k práci, ale i k chovu. Ukázalo se, že cimarroni si uchovali vysokou inteligenci a učenlivost svých španělských předků a řadu jejich dobrých vlastností. Díky tomu vznikla celá plejáda originálních středoamerických plemen.

Využití:
Uplatnění našel cimarron především jako honácký kůň v Argentině a přilehlých oblastech, kde se na rozhlehlých pampách pasou nepřehledná stáda dobytka. Zkrocení cimarroni se hodí do těžkých podmínek a ovládají práci s velkými zvířaty. Gaučové jsou doslova se svými koňmi srostlí a dovedou i tyto tvrdohlavé koně přimět k pozoruhodným výkonům. Odtud byl už jen krok k využití cimarronů k vyšlechtění nových plemen. V Mexiku vznikl nepříliš úhledný, jen 142 cm vysoký, ale velmi spolehlivý a pracovitý galiceno, sloužící jako jezdecký kůň i tahoun. Na západním pobřeží bylo vyšlechtěno zvláštní plemeno, peruánský paso, vynikající mimochodník s nepřekonatelně dokonalým pohybem. Na ostrově Portorico vznikl podobný mimochodník, zvaný paso fino. Potomkem argentinských cimaronnů je statný a robustní criollo, údajně nejodolnější, nevytrvalejší a nejzdravější plemeno koní na světě, schopné neuvěřitelných výkonů. Dalším šlechtěním criolla vznikl nenahraditelný argentinský polo pony. V poříčí Orinoka a řeky Caroni žije asi půl miliónu cimarronů, jimž se řiká Ilanero. Zkrocení Illaneros se brzy změní v plemeno.

Zdroj: www.horses-online.cz

Obrázky:
Cimarron

Cayuský pony

24. listopadu 2008 v 12:06 | Frii605 |  Články starého blogu
CAYUSKÝ PONY

Úvodem:
Vyvinul se jako linie ze španělského mustanga, i když název se někdy používá pro označení indiánského ponyho amerického Západu. Mnozí z indiánských poníků byli slabší exempláře, ale cayuský pony se vyznačoval sílou a tvrdostí...

Vysvětlení názvu:
Tento potomek mustangů byl vychován indiány kmene Cayuse, kteří žili v severozápadním cípu USA a na jihu Britské Kolumbie v Kanadě. Jsou to příbuzní kmene Palouse, který vyšlechtil mnohem známější a oblíbenější plemeno appaloosu. Cayusové patří do jazykové skupiny Sálišů, z nichž nejpopulárnější jsou Činukové neboli Flatheads (Ploskohlavci) a pobřežní kmeny jako Haidové a Kwakiutlové. Většina Sálišů dnes žije v rezervacích. Cayusové však často pracují na rančích. Pastviny tohoto kmene se rozkládaly na obou březích horního toku řeky Kolumbie v Kanadě, ale hlavně ve státech Oregon a Washington v USA. Kůň označovaný jménem kmene je typický pony, méně efektní než appaloosa, ale vynikajících pracovních kvalit. Přestože původní oblast jeho rozšíření byla malá, dnes se objevuje i v sousedních státech, především v oblasti Skalistých hor.

Původ a historie:
Cayuský poník je dost vzdáleným potomkem španělských koní a do oblasti, kde byl vyšlechtěn, se jeho předkové dostali z Mexika. Museli absolvovat poměrně dlouhý úsek napříč Spojenými státy od jihu k severu, takže do poříčí řeky Kolumbie se dostali spíše mustangové s určitým podílem španělské krve. Proto se mnohé z typických vlastností andaluských koní setřely, nebo se zcela vytratily. Přesto však si tento pony uchoval jednu důležitou vlastnost svých předků, a to mimochod. Tento velmi příjemný způsob pohybu se skutečně uchovává hlavně u plemen, jejichž předky byli španělští nebo lusitánští koně. Ovšem ještě ve středověku byli mimochodníci velmi ceněnými jezdeckými a hlavně cestovními zvířaty i z nás, a v Maďarsku se dokonce místní ohniví koně násilím cvičili na mimochodníky. Později však evropští jezdci dávali přednost rychlosti před pohodlím a mimochodníci se přestali chovat. Ne tak ve Španělsku a latinské Americe.
Historie cayuského poníka je prakticky neznámá. Zatímco appaloosa prodělala dramatický vývoj, spojený s osudem jejích chovatelů, podílela se na zoufalé vzpouře kmene a byla zachráněna téměř v poslední chvíli, cayuský poník podobná dramata neprožíval nebo se to alespoň neví. Drsná náhorní plošina, která byla původním domovem tohoto koně, nelákala tolik evropské přistěhovalce, takže kmeny nebyly vystaveny tak výraznému útlaku.

Popis a charakteristika:
Cayus je poměrně nízký, ale silný kůň, běžně řazen mezi poníky, protože jeho výška jen vzácně přesahuje 140 cm. Jinak je to ovšem statný a celkem souladný kůň, malá výška je způsobena kratšími končetinami. Je to zvíře mimořádně výkonné, skutečně všestranné, odolné, bystré a jako většina indiánských koní má skvělý orientační smysl. V neschůdném terénu se pohybuje s neobyčejnou jistotou a obratností a je vskutku neúnavný. Na rozdíl od appaloosy se však jeho chovatelé nikdy nesnažili o vyšlechtění a upevnění neobvyklých vlastností nebo zbarvení a následkem toho je plemeno poněkud nevyrovnané.
Cayus je úhledný, na první pohled zdatný koník obdélníkového formátu, s dosti dlouhou, ale pěknou hlavou, s rovným profilem, širokým čelem a krásnýma výmluvnýma očima. Uši jsou poměrně dlouhé a tvarem odpovídají koním, ne poníkům. Dlouhý silný svalnatý krk nasedá na robustní plece s poněkud strmou lopatkou. Jako mnohá indiánská plemena má nevýrazný kohoutek a dlouhý, měkčí, avšak dobře osvalený hřbet. Častou vadou jsou slabší strmé nebo i šavlovité zadní nohy, což je ovšem typická vada všech horských koní. Záď je dobře osvalená, ale často spáditá, ocas níže nasazen. Hříva ani ocas nejsou tak bohaté, jako u jiných koní španělského původu, ale to může být přizpůsobením podmínkám, podobně jako u appaloosy, u níž ovšem bylo sporé ožínění záměrně vyšlechtěno. Zbarvení cayuského poníka může být libovolné, nejčastěji jsou však ryzáci a plaváci. Naproti tomu skvrnitost je u něj mnohem vzácnější než u jiných indiánských plemen a zbarvení typu appaloosa se u něj vůbec nevyskytuje. Chody jsou poněkud nevyrovnané a rychlost poměrně nižší, protože indiáni ho využívali jako všestranného koně, spíše k nošení břemen a tahání vleků, než k rychlé jízdě.

Povaha:
Cayuský poník je typický indiánský kůň, velmi bystrý a samostatný, dobře ovladatelný, ale nesnášející hrubé zacházení. Je zrozen k pohybu v neschůdném terénu, a proto v kritických situacích raději spoléhá na sebe a příliš nedbá pokynů jezdce. Je to zvíře velmi skromné, odolné a celkem klidné, nemá sklon k panice ani k agresivitě. Při správném zahcázení je to kůň velmi spolehlivý a vzhledem k menší postavě vhodný i pro děti a mládež.

Využití:
Cayuský pony sloužil svým chovatelům opravdu všestranně. Tento kmen pochopitelně kočoval v drsném terénu a proto využíval své koně k přenášení skromného majetku a v rovnějším terénu i k tahání vleků. Cayusové neznali kolo, ostatně v krajině, kde žili, by jim povozy k ničemu nebyly, místo toho k přesunu větších nebo rozměrnějších věcí používali vleky. Při jízdě se kůň pohyboval většinou klusem nebo mimochodem. Mimochodníci sloužili především ženám a dětem, případně starým lidem. Klus cayuských poníků je vytrvalý, rychlý a příjemný, cval u mimochodníků slabý. Ovšem jízdní koně, které používali válečníci, byli údajně velmi rychlí a předčili i koně americké kavalerie. Cayuský poník se značně rozšířil a získal si oblibu i u bílých osadníků svou příjemnou povahou a obratností v terénu. Dnes se ovšem již na mimochod nebere zřetel a koně se necvičí v rozvíjení tohoto chodu, ačkoliv si tyto vlohy zachovali ve značné míře. V současné době slouží hlavně jako pastevecký kůň a k tomu účelu se chová ve větším formátu. Má přirozené vlohy pro práci s polodivokým skotem a je velmi silný a vytrvalý, ale přesto je jeho hmotnost příliš nízká, má-li udržet na místě statného býka. Proto se cayusové kříží s většími pasteveckými koňmi. Je rovněž velmi oblíbený jako jezdecký kůň pro turistiku v horském terénu. Je totiž velmi odolný, vytrvalý a chytrý, má úžasný smysl pro rovnováhu a umí vyhledávat cestu v neschůdném terénu i potmě. Navíc je jeho pohyb pro jezdce velmi příjemný.
Vzhledem k stoupající oblibě horské turistiky na koních je možné, že se chovatelé pokusí obnovit starou tradici mimochodníků, neboť tento pohyb jezdce neunavuje a umožňuje mu trávit v sedle celé dny. Cayuský pony se pro svou nevysokou postavu, spolehlivost a poměrně mírnou povahu využívá teké k výcviku dětí a mládeže v jízdě na koni a v poslední době se údajně zejména v západní Kanadě stává oblíbeným rodinným koněm. V tomto případě však lze předpokládat, že jde spíše o křížence, kteří využívají dobré pověsti cayuských poníků než o čistokrevné indiánské koně.

Zdroj: www.horses-online.cz

Obrázky:


Cayuský pony

Campolino

24. listopadu 2008 v 12:03 | Frii605 |  Články starého blogu


CAMPOLINO

Původ a historie:
Campolino vznikl v Brazílii (Minas Gerais). Chov založil Cassiano Campolino na své farmě "Fazenda Tanque". Pan Campolino začal s chovem koní v roce 1857, ačkoliv většina lidí souhlasí s tím, že skutečný rozvoj chovu se počítá až od roku 1870, kdy Campolino přijal černou klisnu jménem "Medeia" od svého přítele. Tato klisna byla berberské krve a byla připuštěna andaluským hřebcem, který patřil Marianovi Procopiovi (ten ho dostal od císaře Dona Pedra II). Medeia porodila krásnáho tmavě šedého hřebečka, který dostal jméno Monarca a je považován za zakladatele plemene Campolino. Působil 25 let ve stádě na "Fazenda Tanque". Kromě Monarcy se ještě výrazně na formování typu uplatnilo několik dalších hřebců: Menelike (anglo-norman), Golias (clydesdale), Teffer (holštýn), Yanke Prince (americký jezdecký kůň), Rio Verde (mangalarga). Dále bylo plemeno prošlechťováno oldenburgskou, peršeronskou a samozřejmě anglickou krví. Od roku 1934 je chov čistý, to znamená, že již nejsou zapisováni žádní koně z jiného plemene. Plemenný standard byl stanoven rovněž v této době a aktualizován byl roku 1975.

Popis a charakteristika:
Jedná se o plemeno typicky španělského typu. Výška se pohybuje kolem 155 cm a barva je plavá.

Využití:
Campolino je ideální kůň pro závody, vytrvalost, zápřah a různé další disciplíny.

Obrázky:

Campolino



Colorky zas a opět

9. listopadu 2008 v 18:15 | Frii605 |  Články starého blogu


COLORKY ZAS A OPĚT
Taaak tady máme po (dlouhé) době nový colorky.... Jestli odhalíte někde nějaký nepřesnosti tak mooooooc mooooc mooc sorry ale tvořila jsem za sestřinýho krafání a věřte že to bylo zatra těžký....
OK?

A ať tu my nekrafem moc dlouho tak TADY je mé (vele)dílo:











Kroužky aneb Co jsem komu udělala?

7. listopadu 2008 v 20:23 | Frii605 |  Rovnátka
KROUŽKY ANEB CO JSEM KOMU UDĚLALA?

Jo,co jsem komu udělala že mám křivý zuby? Začínaj mi ty návštěvky lízt krkem....
To bylo totiž tak. Dneska si přijdu v 10.45 tak jak jsem měla,ale vezmou nějakýho kluka pravděpodobně bez objednání,ten si sedí v ordinaci přes hodinu. No skvělý. Už je skoro dvanáct a teprve vypadnul. Skvělý,jsem na řadě. Tak jo,jdu tam.... Vyrve mi gumičky-poškrábe mi pusu. Zkouší mi asi tři kroužky na každej zub která velikost je nejlepší.... Děs! Nakonec teda nějaký vybrala a všecky mi je narvala mezi zuby. Pak řekla že musí počkat na sestru(ta byla na obědě)....Sedim,čekám.mezitím vzala na kontrolu ještě kohosi dalšího. Vrátila se sestra. No skvělý,říkám si,to bude rodeo. Taky že bylo. Nejdřív tam popadla zas nějakou lžíci-byla moc malá. Vzala jinou.ta už byla dost. Sestra do ní napatlala otiskovací hmotu-tentokrát žlutou. Byla cítit po vanilce. Ehmmm ta hmota,jo? Naplácla mi to na zuby. Bylo to ještě horší než ty první otisky, protože ta formička byla větší->bylo v ní víc té hmoty. Fuuuj. No,nakonec to se štěstím vyndala a poslala mě k umyvadlu. Naneštěstí a naštěstí tam bylo zrcadlo. Naneštěstí protože jsem viděla jak jsem byla zřízená-měla jsem žlutý kousky až skoro pod okem a taky na nose a všude po tvářích. Naštěstí-aspoň jsem viděla kde co je a mohla jsem se pořádně umejt.... Když jsem se vrátila tak už na mě zas chystaly další věc. Jen co jsem dosedla už měla zubařka v ruce jakýsi oranžový papírky s těma kroužkama a ani jsem se nenadála(skoro) a měla jsem je mezi zubama. No,musela jsem si je tam trochu zatlačit sama-skousla jsem takový modrý cosi a ono mi to ten kroužek zatlačilo hloub. Pak jsem dostala ještě krabičku s "ortodontickým voskem"(vypadá to jak průhledná modelína...) aby mě nedřely zámky(který už jsou na těch kroužkách....)
Další návštěvička: "až" 24.11. v 9.00 (budu si muset koupit spešl kartáčky a vytáhnout mamku z práce....)

Fakta: Proč mi dělala znova otisk?? Prorože mi nechá udělat takovou jakousi destičku za zuby
Proč mám jen spodní kroužky a horní ne? Protože ty horní mi dá až s tou destičkou
Na co vlastně je ta destička? Aby se mi neposouvaly horní zuby

A obrázky? Budou budou nebojte se....

Tak čau za tři tejdny u dalšího dílu rovnátkové fantasy...

Gumičky aneb Schůzka na pět minut

7. listopadu 2008 v 7:50 | Frii605 |  Rovnátka
GUMIČKY ANEB SCHŮZKA NA PĚT MINUT

Na pět minut? Jo,na pět minut. Možná ani ne. Sedím si tak v čekárně. Najednou už jsem na řadě. Tak fajn,říkám si,to se zvládne. Sednu si do křesla,frk frk a je to. Pro představu pod tím frk frk se skrývá tohle: Zubařka má v ruce kleštičky na který napne ty gumičky. Napne gumičku a tak jak je napnutá tak je tenčí a vejde se do mezery mezi zuby. Celkem mi do pusy nastrkala šest gumiček. Dole kolem dvou zubů po dvou a nahoru na každou stranu po jedné. Kdyby to bylo nepochopitelný,ještě přidělám obrázky(nevim kdy,ale budou...)
Datum další návštěvky: 7.11.2008.....

(Hádejte co je dneska-asi pátek 7.11. že?)

Mno tak tady je ten obrázek... jo jen jeden,nestačí vám?
já vim že kvalita nic moc ale mobil si do pusy strkat nehodlám.....ještě ho pozvracím